Nyx

16. prosince 2012 v 23:38 | Brigita |  Téma týdne
Povídka o nefalšovaném tvorovi noci... samotné bohyni Nyx.


Na město se snášela noc.
Noc tmavá a hustá, taková ta noc, kdy si každý nejraději zalezl pod peřinu s hrnkem teplého kakaa a dobrou knihou. Noc, kdy bylo lepší nevycházet; tak zněl jakýsi prazákladní instinkt lidstva. Noc, která nastávala jen velmi výjimečně, o to větší byly její následky.
Ta noc, kdy Nyx navštěvovala Zemi.
Přestože ve vzduchu doslova visela tíživá atmosféra, hvězdy svítily tak nějak jasněji… také předzvěst blížícího se nebezpečí. A právě ty jasné hvězdy a nedávná sázka, a také určitá touha po nebezpečí, vylákaly ven dvě dívky.
***
"No tak, pohni už," pobízím svou přítelkyni nervózně. Fé se ale nenechává rozhodit a v klidu ještě překontroluje, jestli má mobil, foťák a peněženku, teprve pak zamkne.
"Tak, můžem," podívá se pak na mě, jako bych celou dobu vlastně zdržovala já. Ale usmívá se u toho, a já tenhle její úsměv miluju. Bezděčně ji chytnu za ruku a jdem.
Na ulicích je ticho, kdo by taky někam vyrážel ve tři ráno? Mrtvý bod. Naše kroky jsou to jediné, co ruší spící město. Ta samota je příjemná, důvěrná.
Ale ne na dlouho. Po protějším chodníku se potácí kdosi… nesmírně opilý a úplně mimo realitu. I tak si nás všimne a začne něco halekat. Féina ruka mě sevře trochu křečovitě. Jednou mi říkala, že se opilců k smrti bojí, ale proč, to už nedodala. A já to z ní nikdy poté nedokázala vytáhnout.
Trochu zrychlíme, chceme ho přejít. Jenže on se vydá k nám, natahuje ruku, jako by o něco prosil… Jeho mumlavým slovům nerozumím, ale tón zní výhružně. Fé se začíná klepat.
Přesvědčuju sama sebe, že se nemáme čeho bát, je to jen chlap vracející se domů trochu pozdě, evidentně úplně neschopný čehokoli, kdyžtak bychom mu utekly… moji teorii podkopává jen to, že Fé stojí ztuhle na místě a vytřeštěně zírá. Snažím se ji donutit k pohybu, ale zrovna tak bych se mohla pokoušet roztlačit náklaďák.
Chlap už se blíží, je sotva metr, dva od nás… Teprve v tu chvíli si všimnu toho, co Fé viděla už dřív - v jeho hrudi je hluboko zabodnutý nůž.
Zapomínám na bezpečnost, zařvu a téměř vleču Fé za sebou. Nevnímám, kam běžím, jen pryč, daleko od něj, od té… té věci; hlavně abych se nemusela koukat na kdysi bílou košili, teď červenou… rudou
Fé heká a klopýtá, konečně tedy zastavím. Jsme aspoň čtyři nebo pět bloků od ulice, kde byl on, snad to stačí. V zářivém světle neonů hlásajících, že stojíme před obchodem s celonočním provozem, se zdá najednou těžké uvěřit tomu, co jsme viděly. Slabé svícení lamp a rozjitřená fantazie, hra stínů… to je vše, ale žádný nůž.
"Byl to jen přelud," ozvu se tiše.
"Myslíš?" zdvihá ke mně Fé oči. Pořád je hodně vyděšená. Ani se jí nedivím.
"Určitě. Prostě se nám to jen zdálo," přesvědčuju ji s jistotou, kterou sama necítím.
"Připomínal… on mi tak… tak moc připomínal…"
"Koho, Fé?" obejmu ji.
Už se ale asi z největšího transu dostává, protože akorát zavrtí hlavou a - jako už tolikrát - mi to odmítne říct a odtáhne se.
No dobrá.
"Jsi už v pohodě?" zeptám se po chvíli poněkud nepříjemného mlčení.
"Jo… jo, dobrý."
"Fajn, tak chceš ještě pokračovat?"
"No jasně… je to přece sázka," pousměje se. "Co kdybychom si koupily čokoládu na uklidnění?"
"Super nápad," usměju se taky. Za chvíli už vycházíme z obchodu, v ruce každá svou čokoládu, a v mojí tašce máme ještě nějaké zásoby. Pro jistotu.
Les už je na dohled. Teď, když vidím stromy, jak se vypínají proti nočnímu nebi, odvaha mě opouští. Nervózně dokoušu poslední kostičku čokolády. Ty stromy jsou tak vysoké, silné… a děsivé, tmavé. Ale sázka je sázka a Fé se rozhodla ji splnit.
Najednou mi však sevře ruku tak, že to až bolí, málem vykřiknu. "Ta socha," šeptá a ukazuje kamsi doleva.
"Jaká socha? Vždyť tam přece žádná ani není…" ohlédnu se.
"No právě," zahučí Fé zděšeně. "Tam přece socha být má. Taková ta ryba s podivnýma ploutvema a nohama, co ji tu vystavuje uměleckej kroužek… však víš, u školy máme zas žirafu…"
"Jasně…" No jo, už si vzpomínám. Žirafu jsem obdivovala už kolikrát, jako i jiné kousky výstavy roztroušené po celé čtvrti. Například krásného bronzového draka, který…
"Fé? Víš, jak jsme potkaly toho… chlapa…"
"No, jasně že vím…"
"Ten drak… ta socha draka tam byla nebo ne?"
"Ne," mračí se soustředěně Fé. "Ne, nebyla…"
Nic neřeknu, ale začínám se bát. Ano, třeba výstava včera skončila a umělci si svoje sochy už vzali - nebo je někdo ukradl - nebo cokoliv jiného… Jenže mě pořád napadá jen jedno jediné…
"Ty sochy obživly."
…a Fé evidentně taky.
"Čteme moc sci-fi," řeknu nepřesvědčivě.
"Je to možný," souhlasí opatrně Fé.
"Takže co teď? Odvážíme se jít do lesa?"
"Nevím… nechce se mi tam -"
"Výborně, mně taky ne, tak co kdybychom se vrátily -"
" - ale na druhou stranu, podruhé už bych se sem neodvážila… tohle je jediná šance."
Obě se díváme do lesa, jehož první stromy jsou jen kousek od nás.
"Hvězdy dneska tak jasně září… Nemůže se nám přece nic stát, když ty hvězdy takhle září…" vyslovuje Fé svoje rozhodnutí.
Jdeme tedy mezi stromy.
Hned od prvních kroků mám pocit, že tady nejsme vítány. Koruny stromů se chvějí v lehkém větru, zlomyslně; první spadané listí a větvičky nám pod nohama křupou, nešťastně; noční zvířátka rachotí v křoví, horečnatě… Nedává to smysl ani mně, cítím se naprosto šíleně, jako ve snu.
"Takže kam vlastně musíme jít?" ptám se Fé, abych zaplašila nepříjemné myšlenky.
"K tomu památnému stromu… dub to je?… a vyfotit se tam," odpoví nepřítomně.
Stísněnost nabývá na síle. Památný dub je až skoro uprostřed lesa. A cesta k němu vede dost nezřetelná i za denního světla - natož za chabého svícení mobilem. Po deseti minutách chůze mám pocit, že jsme se ztratily. Fé si to asi nemyslí, jde naprosto klidně a ruka, za kterou ji držím, je úplně uvolněná. Zdá se mi, že si Fé dokonce něco pobrukuje.
"Někdo nás sleduje," prohodí najednou.
Na několik krátkých okamžiků se mi zastaví srdce.
"Cože?!"
"Já ho slyším," vykládá Fé tiše. "Jde kousek za námi, snaží se jít stejným rytmem. Ale občas mu to nevyjde, a v tu chvíli to je poznat."
Zaposlouchám se do ozvěny našich kroků. Ne, to není ozvěna - ta totiž kopíruje zvuky přesně. Fé má pravdu, někdo za námi jde.
Zachvátí mě hrůza, syrová, nepopsatelná hrůza. Ze všech sil potlačuju nutkání ječet.
"Neměly bychom zjistit, kdo -?"
"Ne," odpoví Fé. "Já to nechci vidět."
"Přece to nemusí být on… Třeba si jen vyšel někdo pozdě v noci na procházku, stejně jako my…"
"A teď si přiznej, nakolik tomu sama věříš? Netvrdím, že to je zrovna ten chlap, co jsme ho už jednou potkaly, ale… nic hezkýho to rozhodně není."
Tím chce ukončit náš tichý rozhovor, ne hlasitější, než šelestění větví, ale já se musím ještě na něco zeptat.
"Jak to můžeš brát tak klidně?"
Její ruka mě na chvíli ne delší než jeden úder srdce sevře pevně v drtivém stisku, téměř vzápětí ale povolí.
"Svítí hvězdy. Nemůže se nám nic stát, víš? Když se neohlédneme, všechno bude v pořádku. Chápeš?"
Nechápu, radši však přikývnu. Vůbec nevím, co to do Fé vjelo, chová se jinak, než normálně, tak nějak… moc chladně. Ano, to je ono; Fé, která byla vždycky tak horkokrevná, která dokázala prožvanit několik hodin v kuse, kterou bylo vždycky tak snadné vyděsit - plyšový pavouk naprosto stačil -, najednou v pohodě přijímá fakt, že nás někdo sleduje? Přinejmenším dost podivné.
Mám ještě další otázku…
"Neztratily jsme se?"
"Ne. Rozhodně ne."
"A já bych řekla, že jo. Tuhle cestu neznám."
"To se ti zdá, jak je tma…"
"Ne, to se mi teda nezdá. Proboha, Fé, vzpamatuj se," zvyšuju nevědomky hlas, "jsme ztracený uprostřed lesa, někdo jde za náma, dost možná chlap s nožem v žebrech, a ty říkáš, že to bude v pořádku?"
Zastavím se a Fé se mnou. Nechápavě na mě kouká.
Snažím se říct ještě něco, chci ji přesvědčit, že bychom měly zmizet, schovat se, nebo ji alespoň přimět, aby z ní zas byla ta rozumná Fé, ta, kterou znám a miluju… jenže krev mi ztuhne v žilách, když mi dojde, že ty kroky se nezastavily.
Neznámý je blíž a blíž, už je těsně za námi, teď musí být vedle nás… zběsile mávám mobilem, abych viděla co nejvíc, ale… navzdory všem přírodním zákonům, navzdory tomu, že jsme obě slyšely - a stále slyšíme - kroky, nikdo kromě nás tu není.
Cítím, jak se hluboko ve mně probouzí hysterie. To není možné, každou chvíli se probudím, jen hrůzný sen…
"Ri? Jsi v pořádku? Co se děje?"
"Co se děje! Ty nevíš?" znenadání se mnou cloumá vztek.
"Už je to pryč," chlácholí pro změnu Fé mě. "Ať to byl kdokoliv, přešel nás a je pryč…"
"Fé, ach Fé, ale tudy přece nikdo neprošel!"
Chvíli nic neříká, jen mě objímá. Nakonec promluví zvláštně zastřeným hlasem. "Ale prošel, copak jsi ho neviděla? Byl vysoký, měl dlouhý kabát a klobouk, a šel dost rychle…"
"Ne… ne, tady nikdo…"
"Byl tu. Byl a teď je kdoví kde. Muselas být dost vyděšená, jen sis ho nevšimla…"
Tolik tedy k tomu, že jsem si přála, aby se Fé chovala normálně. Tohle není ona, uvědomuju si, je to divné, ale teď už dokonce ani nevypadá jako Fé, vlasy má tmavší a zuby v zářivém úsměvu špičatější… Vidina vysokého muže je však tak lákavá, že se mi vybavuje i to, jak měl naražený klobouk do čela, tam moc chci věřit tomu, že jsem se nezbláznila…
Jdeme dál.
Přes můj pocit ztracení se k dubu dostáváme během pěti nebo sedmi minut. Přísahala bych, že jsem touhle cestu nikdy nešla, a není to jen tmou. Dub se před námi tyčí do hrozivé výšky.
"Tak pojď," vyzve mě Fé. Vyfotí nejdřív památný dub, pak chce vyfotit nás, jak stojíme u něj. Přelezeme nízký plůtek zahrazující přístup ke stromu. Je to přece jen jedna fotka, utěšuju se v duchu.
Na chvilku pustím Féinu ruku, ale když ji pak znovu hledám, nenajdu ji.
"Fé?" řeknu nejistě.
"No tak, Fé, ozvi se."
Otáčím se i s mobilem kolem dokola, ale Fé není nikde vidět.
"Hele, Fé, to není sranda - ááá!"
Něco se mi zachytilo do vlasů! Snažím se to praštit, vymotat pryč… V první chvíli mě napadá, že si ze mě Fé jen střílí, ale…
Ta věc ve vlasech se přestala hýbat.
Vítězství? napadne mě nesmyslně.
A pak se pode mnou země proboří.
Probírám se pomalu. Nejdřív zkusím pohnout rukama, to jde… Jen matně si vzpomínám, kde to vlastně jsem. Proč je tu tak cítit hlína? Ach ano, šly jsme s Fé ven… Fé. Kde je?!
Otevřu oči, ale to mi moc nepomůže. Kolem je tma.
Po nějaké době dokážu alespoň rozeznat obrysy. Zdá se mi, že jsem pořád u dubu a okolo mě někdo stojí… jenže kdo?
Chci utéct, zvednout se, nebo jen pohnout nohama, ale nejde to. Trvá chviličku zjistit, proč to tak je. Až po kolena jsem zahrabaná do hlíny.
Křičím dlouho.
Nakonec samozřejmě přestanu, to už mám hlasivky skoro zničené. Taky vidím o něco líp, konečně je mi jasné, co je ta zvláštní věc vedle stromu - trůn. Velký trůn, na němž sedí… žena?
Třeba Fé?
Ale ne, Fé to není. Tahleta je vyšší, má o hodně delší vlasy a šaty až na zem. Nevím, kam se dívá, má tvář skrytou ve stínech. Kolem trůnu stojí další; s překvapením poznávám téměř všechny sochy z umělecké výstavy a taky svého starého známého - opilce s nožem v hrudi. Není to příjemný pohled.
"Vidím, že ses již probrala," promluví žena na trůnu.
Neřeknu nic.
"To nebude trvat dlouho. Zemřeš," oznámí mi, jako by snad čekala oslavný jásot.
Pořád mlčím.
"A tvůj kat bude někdo velmi speciální… vychutnám si to," pokračuje.
Pro mě za mě. Zmocňuje se mě silná apatie.
"Ale nejdřív ti musím říct, kdo jsem. Nestrpěla bych, abys umírala nevědomá."
To je ego. Nemohla by to ukončit? Mně už je všechno fakt jedno… Je to normální u člověka, který ví, že nemá šanci a za chvíli zemře?
"Jsem Nyx… bohyně noci."
Tak fajn.
"A tvým katem je…"
"Fé?!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 31. prosince 2012 v 18:32 | Reagovat

Ou...
No, konec to mělo vskutku nečekaný :-D
Stejně by mě zajímalo, proč se tal hrozně bála opilců. A co se s ní stalo, předstírala předtím nebo potom? A byla upírka? A máš Nyx z těch tamtěch knih, na jejichž jméno si teď nemůžu vzpomenout... Škola noci? Tak se myslím jmenuje ta série.
A tak dál.
Sakra. Tenhle příběh má víc záhad než mnohé romány! :-D

2 Brigita Brigita | Web | 24. ledna 2013 v 23:56 | Reagovat

Muhaha, tenhle příběh totiž vznikal v době, kdy jsme brali ve škole Hemingwaye a jeho metodu ledovce (důležité je pod povrchem). Už nikdy se nebudu snažit být Hemingway. :D
Opilců se bála kvůli otci, který spáchal sebevraždu. Nyx ze Školy noci nemám (ještě aby :D), je to řecká bohyně noci. Hádám, že autorky toho patosu se ovšem inspirovaly tamtéž.
:D

3 pouliebers pouliebers | Web | 24. března 2013 v 13:52 | Reagovat

Zajímavý článek :-) a promiň že ti sem píšu reklamu ale nechtěla by jsi se přihlásit do Pouliebers?http://pouliebers.blog.cz/1303/registrace-pouliebers
PS:Předem moc děkuji :-)

4 Annie Annie | Web | 4. května 2013 v 22:21 | Reagovat

Ty znáš Community? Cool. Cool, cool, cool! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama