Jen jedno slovo by stačilo...

4. listopadu 2012 v 22:58 | Brigita |  Téma týdne
Dnes na poněkud depresivní vlně...




Ren bývala odmalička jiná. Nechtěná. Nemilovaná. Nebyla hezká ani chytrá; měla příliš široké tváře, příliš velké oči, křivé nohy, matika jí nešla, básničky se nedokázala naučit. Nerada sportovala, protože v nešikovných dlaních nedokázala udržet míč a na nohou sotva někam doběhla. Spolužáci se jí vyhýbali, spolužačky vysmívaly. Učitelky na třídních schůzkách vždy jen kroutily hlavou: "Ta vaše Ren, paní… ona je milá, je snaživá, ale víte… něco jí chybí."
Chybělo. Chyběl jí pocit, že se o ní někdo stará, někdo se zajímá, že někdo chce vědět, jak se má. Toho pocitu se jí bohužel krutě nedostávalo. Měla tři starší bratry, pro které byla jen hadrovou panenkou na hraní. Její matka již po porodu nejmladšího z jejích bratrů, Vila, další děti nechtěla, ale nějak se stalo, že opět otěhotněla a lékař jí potrat nedoporučil. A tak donosila svého čtvrtého potomka, k němuž si postupně vybudovala určitý druh averze, byla jen dalším hladovým krkem, který se na ni věší, další překážkou v kariéře. A tak svou jedinou dceru nezřídka naprosto přehlížela.
Navzdory nepřízni osudu nebyla Ren zlá. Snažila se být milá a lidem kolem sebe vyhovět, přestože tušila, že o její pomoc vlastně není stáno. Postupně nacházela útěchu pouze v knížkách. Ty jí neodporovaly, nestranily se. Nešklebily se, ani nepokřikovaly: "Tlustá Ren, z kola ven!" Nesmály se, kdykoliv se jí něco nepovedlo, ani jim nevadilo, že je ze svých nemotorných rukou někdy pouštěla. Staly se jejími věrnými společníky.
Tak plynul čas, Ren se více a více uzavírala do sebe, málo jedla, život ji nezajímal. Uběhly dny, aniž by vůbec promluvila. Celou tu dobu přemýšlela, co vlastně dělá na tomto světě, proč je k ní všechno tak kruté? Proč cokoliv, co udělá, vyvolá jen posměch a nepřátelství? Nechápala to, a už toho měla plné zuby.
A jednoho dne, po dalším děsivém dni ve škole, po dalším odpoledni, kdy jí matka dokázala, že je pro ni méně než vzduch, se odhodlala k zoufalému činu. Pečlivě si oblékla svůj oblíbený černý svetr, natáhla džíny a obula vysoké kozačky, na kterých sice neuměla moc chodit, ale tentokrát už na tom nezáleželo. Přes svetr přehodila kabát, dar od nedávno zemřelé babičky. Vyšla ven, do chumelenice, a ubírala se směrem k řece.
Zanedlouho stála na mostě a dívala se do vody divoce pěnící pod ní. Cítila, jak ji řeka volá, jak ji láká, mává na ni bílými čepičkami vln. A ona vyslyšela tu píseň, píseň dravé vody…
A přitom by stačilo jediné slovo: "Neskákej…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dark Angel Dark Angel | 4. listopadu 2012 v 23:14 | Reagovat

Měla jsem podobný nápad, ale určitě bych to nenapsala takhle dobře :-)
Pěkně napsaná melancholická povídka ;-)

2 iamfox iamfox | Web | 4. listopadu 2012 v 23:18 | Reagovat

Krásný.... a poutavý příběh... takové ty smutné povídky o životě které jsem sepsány v jedé knížce...

3 fanfictiononedirecton fanfictiononedirecton | Web | 5. listopadu 2012 v 0:08 | Reagovat

Krásný. . :))

4 Smíšek Smíšek | E-mail | Web | 5. listopadu 2012 v 0:22 | Reagovat

Krásný příběh...

5 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 15. února 2013 v 23:58 | Reagovat

Hezký, smutný příběh. Občas se takové věci stávají i ve skutečnosti...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama