2. - Přístav a moře

21. listopadu 2012 v 21:30 | Brigita |  Začíná příliv
Pokračování Přílivu. Tonya se vydává k moři. Zvládne to?


Nešla rovnou domů. Místo toho se vydala na autobusové nádraží, kde si našla jízdní řád pravidelné linky do Lassny Portu, neboli Lassnyského přístavu. Ten řidič dneska, jakkoliv byl nechutný, jí možná ještě nakonec, spolu s Damianem, prokáže službu. Byla v pohodě, opravdu si to myslela, ale od oné noci na bezejmenné pláži v Marseille se k moři nepřiblížila na méně než deset kilometrů. Byl čas to změnit, a definitivně se tak přes strašáka přenést.
Autobus měl jet až za necelou půlhodinu, ale Tonya neměla náladu cokoliv dělat. Celý čas proseděla na nástupišti, kde napůl klimbala, napůl přemýšlela. Už teď se za svou přehnanou reakci - protože byla přesvědčená, že zareagovala přehnaně - poměrně styděla. Slíbila si, že Damianovi zavolá okamžitě, jak se vrátí. Zároveň ji znervózňovala skutečnost, že dokázala takhle vyletět i po všech těch letech. Že by nebyla až tak v pohodě?
Hned po vystoupení z autobusu ji praštila do nosu nezaměnitelná vůně moře. Zastávka byla kousek od přístavu a až sem zaléhalo halekání námořníků vykládajících zboží, rybářů, turistů. Tonya se volnou chůzí vydala k pláži, na níž směřoval pouliční ukazatel. Ruce si složila přes prsa, ale i tak zjistila, že se pořád klepe.
Od přístavu to byl k neznečištěné pláží nějaký kus, ale cesta uběhla Tonye až příliš rychle. Ve vzduchu byla cítit spousta soli a ryb. Její strach se zvětšoval s každou vlnou roztříštěnou o nedaleké skaliskové ostrůvky a ve stejných vlnách přicházely i vzpomínky. Tehdy v Marseille ji Ritchie povalil do písku, svlékl šaty… vybavoval se jí jeho dech čpící laciným pivem. Chtěla křičet, ale nešlo to, nešlo…
Zastavila se uprostřed chodníku s očima vytřeštěnýma daleko před sebe. Lidé ji s nadávkami obcházeli, ale ona to nevnímala. Znovu byla tam, na pláži, vlny jí omývaly kotníky a chodidla, moře studilo, ale Ritchieho ruce byly naopak příliš horké, horké na jejím zmrzlém těle. Chvěla se a snažila se volat o pomoc, přes hrdlo jí však nevyšla hláska.
Vzpomínala, jak jí tehdy čirá hrůza sevřela srdce ledovou rukou, až úplně znehybněla. Ale v tu chvíli se na ni konečně usmálo štěstí - pátrací skupina marseilleské policie je objevila. Ritchieho od ní odtrhli, spoutali a vsadili do policejního auta, aby ho okamžitě převezli do vazby; ji zabalili do teplé deky a dali jí napít vroucího čaje. Pořád na ni mluvili, na něco se vyptávali, šeptali uklidňující slova. Moc je nevnímala. Toužila jen po matce.
Náhlý náraz ji přiměl vrátit se z noci v Marseille do pozdního odpoledne v Lassny Portu. Ohlédla se. Jakýsi kluk, jehož matka se jí právě dílem omlouvala, dílem ho hubovala, nezvládl svou koloběžku a vjel jí do nohou. Pálilo to jako čert, ale Tonya se rozhodla být milá.
"To je v pořádku," řekla té matce. "Znáte děti."
"Ale on se musí omluvit. Jacku, omluv se paní."
"Promiňte," špitl kluk. Tonya si nebyla jistá, zda se opravdu stydí, nebo hraje kajícného před matkou. Nechala to však být. S letmým pozdravem se vydala dál.
Vlastně mě zachránil, napadlo ji. Vysvobodil ze zajetí představ a snů…
Došla až k brance ohraničující pláž, ale náhle se jí tam nechtělo. Už se téměř otočila, aby se vrátila, ale pak strnula v půli pohybu. Blbko! Ujelas sem celou tu dálku, aby ses nakonec zastavila takhle blízko? No jen si jdi, zbabělče! Usoudila, že její vnitřní hlas má asi pravdu. Koneckonců, troška slané vody ještě nikomu neublížila.
Pokud ho v ní někdo neutopil, dodala si sama pro sebe. Ale tím se nedokázala ošálit. Chvějící se rukou vzala za kliku a vstoupila na pláž.
Den se už chýlil ke konci, ale bylo neobyčejné teplo, takže se u vody stále zdržovalo mnoho lidí. Proplétala se mezi lehátky a slunečníky, uhýbala rozjíveným dětem, jednou či dvakrát byla ohozena pískem. To jí však nevadilo ani zdaleka jako to, co se zvětšovalo před ní. Moře.
Chtěla zastavit, otočit se a utéct, ale to náhle bylo těžší, než jít dál, a tak šla dál. Ani boty si nevyzula. A tak se vlny dostaly až ke špičkám prstů, zmáčely jí sandály, ale to už byla ve vodě po kotníky, po půlku lýtek. Vtom jako by procitla z transu, nohy jí konečně poslechly a přestaly ji posouvat dál do moře. Uvědomila si, že zatím to je vlastně celkem příjemné…
Chladné vlnky jí omývaly nohy. Jen tam tak stála a pozorovala, co se kolem děje. Babička s vnukem si házeli velikým nafukovacím míčem. Mladá maminka opečovávala miminko. Parta asi desetiletých holčiček s nadšením dováděla ve vodě. Několik lidí důstojně plavalo, další se jen nechávali nadnášet. A ona tam jen stála. Kdykoliv se jí horký den proměnil před očima v noc a kdykoliv ji těžká vůně soli hrozila ochromit, zakazovala si myslet a vzpomínat. Byla v Lassny Portu, daleko od Francie. Daleko od Marseille.
Když jedna z ukřičených holek docákla vodu až na ní, Tonya usoudila, že by to stačilo. Pro dnešek toho zvládla zatím dost. Pomalým krokem se vrátila do písku, který jí okamžitě jako drásavý obvaz obalil chodidla. S povzdechem uvolnila přezky na sandálech, aby si je mohla sundat a nést. Doufala, že alespoň trochu oschnou, než nastoupí do autobusu.
U branky si nohy pořádně protřepala a obula sandály. Nedalo jí to, aby nepřemýšlela. Ne o Ritchiem, ale spíš o sobě. O Damianovi. Vážně se k němu zachovala špatně. Celé ty roky se jí jen snažil pomoct… a ona mu jeho pomoc vracela jako facky tvrdíc, že je v pohodě. Zvládne to. A přitom stačí jediné slovo, aby se opět téměř sesypala…
Nebylo jí z toho dobře. Snažila se hrát drsňačku, ale někde uvnitř jí bylo pořád čtrnáct a Ritchie byl obrovský páchnoucí chlap… Akutní hrůza z moře na chvíli přehlušila její strach z něj, ale zpětně si uvědomovala, že to není dobré. Ritchie na svobodě… Ritchie venku… pokusí se ji vyhledat? A odtáhnout k moři, na pláž, brouku, na pláž, a tam bude voda a sůl…
Ne, řekla si rezolutně a nevědomky zavrtěla hlavou. To se nestane. Damian… Damian mě ochrání. Jako vždycky. Doma mu zavolám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama