1. - Dotyk minulosti

7. října 2012 v 20:40 | Brigita |  Začíná příliv
První část příběhu, který se odehrává v blíže neurčeném americkém městě. Krátké seznámení s hlavními hrdiny Tonyou a Damianem. Jaké mají strašáky z období dospívání?


Tonya přimhouřila oči pod náporem slunečního světla. Zalovila v kabelce, aby vytáhla sluneční brýle, a vykročila po ulici. Pobrukovala si melodii, která jí hrála do sluchátek, na sobě modré tílko a bílou minisukni, nohy obuté do vysokých páskových sandálů. Vlna hebkých kudrlin jí halila ramena a polovinu zad do zlatavého závoje.
Po třech blocích zastavila u trafiky, protože si chtěla koupit noviny. Titulní stranu jen zběžně prolétla a zabrala se do krimi rubriky. Jedno jméno v krátké zprávičce o propuštění z vězení jí bylo matně povědomé, ale bylo to tak dávno… Byl Richard Maurice tím člověkem z marseilleské pláže? Tak dávno, tak dávno…
Mávla na projíždějící taxi, které okamžitě zastavilo. Řidičem byl mohutný černoch v propocené vínové košili - slunce toho dne opravdu pražilo. Tonya v duchu poděkovala za práci v klimatizované kanceláři.
"Lisley park, prosím," oslovila taxikáře.
Řidič přikývl a rozjel se. Tonya si položila unavenou hlavu na opěradlo a zavřela oči, ale během chvilky jí čelo sklouzlo až k okénku. Nepříjemné drkotání jí trochu probralo a díky tomu si uvědomila, že jedou špatným směrem.
Poklepala řidiči na rameno: "Prosím vás, k Lisley parku musíte přeci jet na opačnou stranu!"
"Aha, promiňte," zarazil se. "Omlouvám se. Slyšel jsem Lassny Port."
"Vždyť to je odsud přes padesát kilometrů!"
"Já vím. Už jedu k Lisley parku. Promiňte."
"Nis se nestalo," zabručela Tonya. Opět si opřela hlavu a otráveně si uvědomila, že takhle přijde na schůzku s Damianem pozdě. A taxikář jí tu zajížďku bezpochyby také naúčtuje.
Vysadil ji za dvacet minut u severní brány parku a přesně, jak Tonya předvídala, platila i za cestu opačným směrem. Nechtěla se s ním ale hádat, a proto mu podala několik bankovek. Ani nepočkala, až si je přepočítá, a rychle se vpletla do davu přicházejícího do parku. Měla z toho chlapa podivný, ulepený pocit. Byla ráda, že už je pryč.
Přidala do kroku, aby konečně našla Damiana. Náhle s úlevou postřehla, že na ni mává. Rozběhla se k němu a skočila mu do náruče. "Dame!"
"Taky tě rád vidím," zakřenil se Damian. "Posadíme se?"
"Jasně. Ale odneseš mě!" Tonya šibalsky zamrkala.
Za mohutného smíchu ji Damian dopravil deset metrů k nejbližší lavičce. Tonya se mu uvelebila na klíně. "Tak co v práci?"
Damianův úsměv okamžitě zmizel. "Hmm, o tom jsem s tebou chtěl mluvit…"
"Co, snad tě nevyhodili?"
"Ale to ne," odfoukl Damian. "Jde o to, že… vidělas dnešní Zrcadlo?"
"Jo, kupovala jsem ho před chvílí." Tonya povytáhla růžek novin z kabelky. "Proč? Tvojí rubriku čtu, neboj," usmála se.
"No to jsem rád, protože o tu zrovna jde… Je tam zmínka o Richardu Mauriceovi…"
"Toho jsem si všimla," začala Tonya opatrně. "Myslíš, že to je on?"
"Je to on, Tonyo." Damian ji lehce hladil po zádech. Vždycky se ji tím snažil uklidnit, ale Tonya se teď necítila jinak rozčílená. "Ty sis tím nebyla jistá?"
"Ne, vůbec." Tonya se lehce odtáhla a v zamyšlení si kousala ret. "Dame, vždyť je to už čtrnáct let. Asi je nakonec pravda, že všechno jednou přebolí… a já si na Ritchieho už dlouho nevzpomněla. Ani jsem pořádně nepoznala jeho jméno…"
"To jsem rád, ale na druhou stranu… Toey, divil bych se, kdybys na něj opravdu dokázala zapomenout."
"No dobře, nepopírám, že se ještě občas budím ze spaní a znova cítím sůl a vlny a… Ale už se s tím dokážu srovnat. Je to strašně, strašně dávno. Prožila jsem si šílený období několik let po Marseille, a teď jsem docela v pohodě. Na Ritchieho se snažím pokud možno prostě nemyslet."
"Pořád mu říkáš Ritchie," poznamenal Damian.
"Mhm," Tonya se začervenala. "Myslím, že bys měl vědět, že to vždycky byla urážka."
"Já vím, Toey. Každopádně… no, čekal jsem, že tě to sebere o něco víc."
"A proč by mělo?" Tonya Damiana políbila, a teprve pak dopověděla: "Mám tebe. Ritchie je mi ukradenej."
"Ó, a to byla pochvala nebo urážka? Srovnávat mě s chlapem, kterej tě málem znásilnil?"
Tonya se zaslechnutím slova "znásilnil" povadla. Odstrčila Damiana od sebe a sedla si o kus dál.
"Takže nejsi zas tak v pohodě," konstatoval tiše Damian.
"Asi… asi půjdu domů," vypískla Tonya po chvilce.
Damian jí zkusmo položil ruku na rameno. Nesetřásla ji, ale ani nedala jakkoliv jinak najevo, že ji cítí. Nakonec Damian stáhl ruku sám.
"Já… díky za zprávu a… ozvu se ti." Tonya se zvedla, aby se ještě ohlédla na Damiana. Pokusila se usmát, ale vyšel z toho tak podivný škleb, že radši řekla krátké "Ahoj," a stejně rychle, jako ho hledala, od něj utekla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama