Kdybych tak mohl vrátit čas...

14. února 2012 v 18:38 | Brigita |  Téma týdne

Po dlouhé době článek k tématu týdne... Kratší povídka, hezké čtení. ;)



"Už je to dávno za námi, Pavle. Prosím, přestaň to řešit."
"No jo, ale co kdyby -"
"Co kdyby co? Pozdě bycha honit. Nech to spát."
"Jenže…"
"Teď už na tom nezáleží," šeptnul jemně a poklepal kolegu po zádech. "Kdybys to nebyl ty, je stejně velmi pravděpodobné, že by Jana v té přestřelce zemřela."
"Nevěřím statistikám," zavrčel Pavel.
"Ani's ji neznal."
"No a? Spousty jiných ano! Měla rodinu, mladší sestru, přátele, studovala…"
"Pavle, mně je to taky líto, nemysli si. Ale… jakkoli blbě to zní, život jde dál. Ty se tu trápíš několik měsíců. Soud uznal, že jsi nevinný; dráhu té kulky jsi prostě předvídat nemohl… Pavlíku,… Jana je mrtvá a na tom už nic nezměníš. Tak se tu sakra přestaň pořád obviňovat!"
"Milane, mám tě rád," řekl Pavel s očividným vypětím sil, "cením si tvé snahy mi pomoci, ale tohle nechápeš. Promiň." S těmito slovy práskl dveřmi.

Byly to skoro čtyři měsíce od chvíle, kdy Pavel Šafařík, důstojník pražské kriminálky, nešťastnou náhodou zranil mladou ženu při přestřelce s jakýmsi severským drogovým gangem. Tou ženou byla Jana Stejskalová, studentka 2. ročníku medicíny. Bohužel na následky zranění zemřela a Pavel se od té doby utápěl ve výčitkách. Částečně totiž lhal, když tvrdil, že Janu neznal. Před patnácti lety, kdy bylo Janě sedm a jemu dvanáct, někdy pomáhal s její třídou v rámci družiny. A zrovna tahle copatá, neposedná holka, která na něj jednou vylila družinářčino kafe, mu utkvěla v paměti.
Ta akce se švédskými dealery byla špatná už od začátku. Poté, co jim podezřelí ujeli z obleženého domu a oni je zběsile pronásledovali přes půlku Prahy, se dostali k pěší zóně, takže se přešlo k obyčejné honičce. Než se jim povedlo zahnat dealery do slepé ulice, Milan se přerazil o psa, a další z kolegů taktak minul osmiletou holčičku.
Ve slepé ulici došlo k již zmíněné přestřelce. V jednu chvíli se Pavel náhodou podíval doleva a s nepříjemným překvapením zjistil, že za rohem se vynořuje Jana - to tehdy ještě nevěděl -, zahloubaná do sebe a se sluchátky v uších. (Později zjistili, že v ulici bydlí jedna její kamarádka, kterou šla navštívit, a že výstřelů si nevšimla díky zvyku poslouchat hudbu opravdu nahlas.)
Jeden z dealerů, obzvlášť vysoký blonďák nepříjemného, slizkého vzezření, ale Janu zaregistroval taky. Napřáhl ruku směrem k ní, Pavel neváhal, vystřelil na něj, jenže -
- dosud rozumně nevysvětleným způsobem kulka škrtla o zeď a zřejmě i o lampu a skončila v těle Jany Stejskalové.
Její výkřik nakrátko přitáhl pozornost všech ostatních; na okamžik strnuli. Seveřané zpanikařili, pokusili se utéct, narazili však na konečně dorazivší posily.
Pavel rychle vytočil číslo záchranky. Ale pro Janu již bylo pozdě.
Od onoho dne ho pronásledovaly noční můry. Ve snech znovu a znovu osudnou chvíli, stávalo se ale, že na rohu se objevil někdo jiný - přítelkyně, matka, bratr… Kdykoliv ho sen vzbudil - pokaždé - skoro nikdy už neusnul, ležel v posteli zbrocený potem, zhluboka dýchal, peřinu pevně svíral v třesoucích se rukách.
Jednou za ním dokonce přišli Janini rodiče. Oba plakali, zároveň ho však ujišťovali, žeho z její smrti neviní. Dělal jste, co jste mohl, říkala matka, otec přikyvoval. Přesto Pavel cítil, že mohl udělat víc, že měl udělat víc - a jinak - a tušil, že to samé si říkají i Janini rodiče.

Když Milanovi praštil dveřmi, odešel z kanceláře rovnou domů. Připadal si mizerně jako vždy, takže se jen rychle osprchoval (jako by snad voda mohla něco změnit, doopravdy smýt a vyčistit), u odpoledních zpráv snědl omeletu a šel, ač sotva odbíjelo půl šesté, lehnout.
Zdál se mu podivný sen.
Nejprve to vypadalo na klasický scénář, přepadení, honička v autě, pak ne pěší zóně, vběhnutí do slepé uličky, osoba vynořující se na rohu. Ale v tuto chvíli padla stopka, všechno kromě Pavla a Jany, jdoucí pomalu směrem k němu, zamrzlo.
"Co to má znamenat?" divil se Pavel.
"Vím, že se trápíš," řekla mu. " Chci ti něco ukázat. Opravdu chceš vědět, co by se stalo, kdyby -"
"…kdybych byl rychlejší, přesněji mířil? Ano! Zachránil bych tě!" zvolal zuřivě.
"Pleteš se," řekla mírně. "Dívej se."
Děj v uličce se znovu rozběhl, Jana a Pavel byli jen diváci. Sledovali, jak náhradní Pavel míří a nemíjí, seveřan padá k zemi, Jana konečně vidí, že něco není v pořádku, vzápětí ale kvůli chvilkové nepozornosti umírá Pavel, Jana je také zasažena, protože se nedokázala probrat z šoku a postupně se klátí celá jednotka. Pavel jen vyděšeně zíral.
Jana mu pak ukázala ještě několik možností - minul vysokého blonďáka, a on neminul Janu; minuli oba, vzápětí ale také oba zemřeli; Pavel se sice trefil, ale seveřan ještě stihl vystřelit a zasáhnout Janu; všechny situace, s různými obměnami v tom, kdo trefil koho, končily stejně - smrtí Jany, případně Jany a celé jednotky.
"Vidíš?" řekla nakonec. "Lépe ses prostě zachovat nemohl. Nešlo to."
"Děkuju," řekl tiše Pavel.
"Sbohem, Pavle," pousmála se Jana. "A pamatuj… minulost nezměníš. Nemá cenu se stresovat s 'co by bylo, kdyby…' Historie na to kašle. Fakt."

Pavel se probudil a zjistil, že je sedm hodin ráno. Poprvé po dlouhé době prospal celou noc.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lilly Lilly | E-mail | Web | 14. února 2012 v 19:25 | Reagovat

Zaujímavé, celkom sa mi to páčilo ;-)

2 Happy :) Happy :) | Web | 14. února 2012 v 19:28 | Reagovat

Ou.. pekný príbeh :-)

3 Zuzu Zuzu | Web | 14. února 2012 v 20:33 | Reagovat

pěkná povídka =)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama