Mám mladšího bratra - díky/bohu/žel.

11. září 2011 v 15:38 | Brigita |  Téma týdne
Když se můj bráška narodil, údajně jsem byla ohromně nadšená. Ráda jsem ho chodila navštěvovat do porodnice, se zalíbením na něj koukala a toužila si ho pohladit. Ale hned druhý den, co byl doma natrvalo, jsem chytla neuvěřitelný hysterák.



Poté, co se situace trochu uklidnila, a já se - do té doby jedináček - smířila s tím, že ten malý příživník tu zůstane, takže už nebudu jediný objekt zájmu svých rodičů, jsem se k bratrovi chovala zřejmě podle aktuální nálady. Mamka dodnes s oblibou vypráví dvě historky, z nichž každá popisuje mé naprosto odlišné chování.
Ta první, kdy jsem se projevila jako nečekaně opatrovnická sestra, pochází z doby, kdy byl bráška skutečně hodně malý. Byl nemocný a mamka mu odsávala nudle. Pochopitelně u toho příšerně řval. Já si svým tříletým rozumem dala dohromady, že mu mamka strašlivě ubližuje, přišla jsem k ní, a pořádně ji praštila, ať už toho nechá.
Druhá historka je také někdy z tohoto období. Mamka prý byla v kuchyni a cosi vařila, najednou se ozval z obýváku, kde bratr ležel, příšerný pláč. Vletěla tam a našla mě, jak s nevinným výrazem stojím u jeho postýlky. Po chvíli ze mě vypáčila, že jsem ho "trošku štípla". Prý jsem měla neuvěřitelnou potřebu svého sourozence nějak zkoumat a tím jsem mu - nevědomky - docela ubližovala.
Jak jsme rostli, začali jsme se k sobě chovat jako typický bratr se sestrou. Střídavě jsme se hádali a usmiřovali, rvali se, provokovali a byli jedna ruka. Navzájem jsme se kryli před rodiči nebo se naopak schválně práskali, pokud jsme měli dojem, že nám ten druhý ubližuje. Protože jsem já ta starší, mívala jsem ve zvyku vymáhat na něm nejrůznější věci, bohužel jsem dost cholerická a neodhadnu sílu, takže to často skončilo křikem z bratrovy strany. Nutno podotknout, že brácha byl jednu dobu silně násilnický a neminul den, aby si do mě nepraštil.
Přišlo období, kdy jsme se doopravdy hluboce nenáviděli. Rodiče pro to však neměli pochopení, a protože jsme chodili na stejnou školu, jezdili jsme spolu domů, přičemž jsem na bratra já, jakožto ta zodpovědnější, měla dávat pozor. Brácha mi dělal naschvály, v tramvaji pokřikoval, věšel se na tyče, utíkal mi. Já jsem to útrpně snášel a předstírala, že ho neznám.
Zlom nastal v době, kdy jsem přestoupila na gympl, a bratr zůstal na základce. To jsme na sebe najednou byli jako miláčci, nerozlučná dvojka.
A dnes je situace opět trochu jiná. Ne že bychom se neměli rádi, naopak. Miluju svého brášku, i když na něj obden nehorázně nadávám. Spíš se nevídáme tak často, abychom si nějak více rozuměli. Jsem o tři roky starší, takže ve škole trávím víc času, tudíž i přestože je bratr na gymplu se mnou, moc spolu nejsme; navíc máme oba spoustu koníčků a pak tu je taky ten nezanedbatelný rozdíl věku a pohlaví. Někdy si fakt nemáme co říct.
Jak už jsem psala výše, jsem cholerička. Snadno se vytočím a pak pomalu nevím, co dělám. Bratr má na tohle vytáčení neuvěřitelný talent, hádáme se proto i teď docela často. (Ale co mi tak říkala jedna kamarádka, která má s bratrem stejný věkový rozdíl - oni se i teď perou. Asi jsme na tom pořád dobře.) V jednu chvíli mám pocit, že už se na něj nikdy nepodívám a v té další mu věnuju půlku čokolády. Jenže tak to prostě chodí…
Vím, že nejsem ideální sestra. Můj bratr však také není ideálním bratrem - a když už jsme u toho, kdo vlastně je?
Jsem ráda za to, co mám, a nikoho lepšího nehledám.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 SlečnaModrá SlečnaModrá | Web | 11. září 2011 v 16:18 | Reagovat

Já to má mpřesně naopak-brácha je starší o 3 roky.Dřív sme se taky prali,hádali....ale teď už se nepereme a skoro vůbec nehádáme.A na svém bráchovi si nejvíc cením,jedné věci-občas mi dělá kámošku! vyslechne mě,poradí mi,pomůže řekne na všechno svůj názor!Mám ho ráda! :)Ale jinak tě  docela chápu,brácha mě dřív taky hodně štval! naštěstí je to už pryč :)

2 Alisa Alisa | Web | 11. září 2011 v 16:47 | Reagovat

Pripomenula si mi úplne útle detstvo, nad ktorým som sa vlastne ani nezamýšľala . :-D Medzi mnou a bratom sú tiež tri roky a ako fakt malé decká sme sa asi riadne hádali a mlátili, ale na to človek postupne zabudne, ak s ním dobre vychádza . :-D

3 megeska megeska | Web | 12. září 2011 v 20:07 | Reagovat

Moc hezky článek mám taky mladšího bráchu a taky se někdy poperem což by nikdo v mým věku nečekal :-D ale přece co se škádlívá to se rado mívá :-) a děkuju za komentář.

4 Nessie Nessie | Web | 21. září 2011 v 12:08 | Reagovat

Tak to jsi mi připomněla ty hodiny, co bratr ležel na zádech a já jsem mu držela ruce a lehtala ho dlouhejma vlasama :) A pak najednou vyrostl a byl silnější, než já, a role se otočily :-P Když jsem se konečně ve 22 letech odstěhovala od našich a z našeho společného pokoje, tak se naše vztahy uklidnily. A teď se sice vídáme málo, ale vždycky si fajn pokecáme. Chce to trošku delší časový odstup.

5 Attila Attila | Web | 8. října 2011 v 11:47 | Reagovat

toho se právě bojím, že když budu mít bráchu, budem se hádat.
Taky jsem cholerička :D

6 Yuki Tenshi Yuki Tenshi | Web | 6. listopadu 2011 v 11:43 | Reagovat

Súroderenci sú zvláštny lebo i keď nám lezu na nervi tak ich máme radi. Ikeď ja som tá mladšia a asi môj brat bol v tejdobe dosť ignorovaní tak sme nakoniec po nejakom čase našly spoločnu reč. Vďaka súrodencom máme skvele spomenky a verým že ty si ich ešte so svojim bračekom užiješ :D

7 Karr Karr | Web | 22. listopadu 2011 v 10:26 | Reagovat

To znám.. asi jako každý, kdo má sourozence. Já mám dokonce dva, dvakrát víc starostí. Občas jsme na zabití, ale jsem ráda, že je mám. Přece na světě nemůžu být úplně sama, ne?

8 Maggie Maggie | Web | 22. listopadu 2011 v 18:25 | Reagovat

pekný blog a pekný článok :)

9 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 18. prosince 2011 v 10:43 | Reagovat

Brigit, jak ses mě ptala ohledě srazu - je mi patnáct. :)

10 KSM KSM | Web | 29. prosince 2011 v 15:12 | Reagovat

[5]: NO bohužel, tak to většinou bývá u sourozenců (kluk a holka)...to jsou bitvy no... :-D

11 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 17. února 2012 v 13:30 | Reagovat

Vadí mi, když občas někde čtu, jak někdo nenávidí svého sourozence. Já bych brala bráchu nebo sestru hnedka, jenže to už je nereálné, takže budu jedináčkem na furt.Vždycky by to chtělo víc dětí, klidně i tři, protože je-li tam nějaký větší rozdíl, jedno si začne připadat méněcenné, protože se rodiče víc věnují tomu druhému. Nemůži říct, že bych se nechovala stejně, kdyby u ná došlo ke změně, zvlášť, když bych byla malá. Teď by to snad bylo jinaččí, byl by mezi námi velký věkový rozdíl.
Minulý rok jsme k nám přestěhovali nemocného dědu, já přišla o pokoj, spala s mamkou v ložnici, neměla tam žádné místo a v posledních měsících jsem nemohla po škole chodit už ani ven, veškeré prázdniny proseděla doma, aby se nic nestalo, všichni se starali, mamka vstávala v pět, chodila spát ve dvanáct, děda za svou situaci sice nemohl, ale oplácel nám to špatnou náladou. A ten pocit méněcennosti by se tam taky našel.

12 Brigita Brigita | Web | 17. února 2012 v 15:07 | Reagovat

[11]: Bohužel to bylo období, kterým jsme si museli projít; myslím, že něco takového se aspoň na nějaký čas projeví u každé sourozenecké dvojice. Teď už to je vážně lepší. Oba jsme se uklidnili. :-)

S dědou je mi to líto. Takovou situaci jsme tu naštěstí nikdy neřešili...

13 Aailyyn Aailyyn | Web | 19. února 2012 v 12:37 | Reagovat

Já bych řekla, že jsou ty klidnější vztahy pak hlavně daný faktem, že prostě si každý najde to svoje prostředí. A už nejsou tolik spolu. Těch třecích ploch je mezi sourozenci potenciálně tolik. Rozdílná povaha, velký věkový rozdíl, svět klučičí versus holčičí. Když jste malí a sdílíte spolu většinu životního prostoru, třeba i stejnou školku, školu, rvete se celkem zákonitě jak koně. Jakmile si každý najde svoji školu, svoje prostředí, svoje koníčky a kamarády, uklidní se to. Ani se sebevíc milovaným partnerem, kterého jste si vybrali a "ladí" k vám povahou, nevydržíte dlouho být nepřetržitě. Natož s někým, kdo může být úplně odlišný, nevybrali jste si ho a prostě tu byl.

14 d-meadow d-meadow | Web | 25. února 2012 v 10:35 | Reagovat

Vážně hezký článek.Já mám ml. sestru a ta mi dělá přesně to co dělal brácha tobě a to samé naschvály.

15 Verča Verča | Web | 25. května 2012 v 13:39 | Reagovat

Já bych svýho bráchu nevyměnila za nic na světě. Jsem o dva roky starší než on a když mi bylo tak kolem těch 13, tak jsme se furt hádali a já jsem myslela, že takhle už to bude napořád, ale teď spolu máme vážně hezký vztah :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama