Ztracena ve snech

12. srpna 2011 v 20:00 | Brigita |  Téma týdne
(Smyšlený) příběh dívky, která ve vrátit zpátky nedokázala...



V pozdním odpoledni se procházela sluncem zalitými Tálénskými zahradami. Vládlo tu nádherné ticho a mír, kromě ní nebylo nikde ani živáčka. Zhluboka vdechovala splodinami neznečištěný vzduch, taková úleva pro plíce člověka žijícího ve městě. Zahlédla nádhernou květinu, utrhla ji a přivoněla k ní. Omamná vůně ji zcela pohltila a ona nepřítomně kráčela dál, až došla k červenému altánku uprostřed zahrad.
Uvnitř ji čekalo překvapení. Na malém stolku seděla, nehybná jako socha, černá kočka, jen špičku ocasu měla bílou. "Je čas, Sabino. Hodina již uplynula," promluvila nečekaně lidskou řečí.
"Ale ne," zazoufala Sabina, otočila se a chtěla utéci z altánku, cestu jí však zahradila ona černá kočka. Sabina zaklela, rychle zvážila situaci, představila si v nejbližší stěně okno a pokusila se jím proskočit, ale - černá kočka tam opět byla, dokázala se přemístit rychleji než myšlenka. Sabina se stále nechtěla vzdát, šikovně se prosmýkla kolem černého stínu a představou vytvořila ve středu altánku sloup, po kterém začala šplhat na střechu. Kočka měla všeho právě tak dost, vydrápala se za Sabinou a vztekle se jí zakousla do nohy. Sabina zaječela…

"Sabi, Sabinko, no tak, uklidni se…" Starostlivý ženský hlas, ozývající se kousek od ní, jí byl podivně známý.
"Nech ji, mami, tyhle chvíle jsou vždycky nejhorší… Kdoví, jakým způsobem jí budili…"
"Právě proto ji utěšuju, ne?" odsekla žena podrážděně.
Sabina pomalu rozlepila oční víčka a seznala, že bude lepší hádku mezi matkou a bratrem ukončit hned zpočátku. "Nechte toho, bolí mě hlava," zavrčela.
"Ach, Sabi, tolik jsem se bála!" pokusila se ji obejmout matka, Sabina ji však odstrčila. "Prosím… vážně mě bolí hlava."
Matka tedy zůstala sedět, ale nepřestala mluvit. "To jsem ráda, že jsi v pořádku, Teddy sice tvrdil, že se ti nic nestane, ale když tys sebou tak příšerně cukala! Bála jsem se o tebe, hrozně moc…"
"Mami, to je v pořádku, Ted měl pravdu," kývla Sabina na bratra, který nervózně přecházel kolem Sabininy postele. "Je to absolutně bezpečné."
"Možná ano, ale i tak, Sabi, tohle bylo naposled. Nesnesu ten pohled na tebe, představu, že…"
"Tohle je moje věc, mami!" neovládla se Sabina a skočila matce do řeči. "Moje věc, můj život, rozumíš? A vůbec, co tady vlastně děláš?" uvědomila si náhle.
"Teddy mě sem zavedl, sháněla jsem se po tobě. Nikdo nic nevěděl, kromě toho, že mi Ted řekl o tom, kde jsi. A je dobře, že konečně vím, jak tohle místo vypadá a kde je. Už sem nepůjdeš, Sabino, nevidíš, jak tě to ničí?"
Sabina nejprve vrhla vražedný pohled na Tadeáše a pak se obrátila na matku. "Nech mě být. Nic mě neničí, jsem takhle daleko spokojenější, než kdy dřív! Nemáš - nikdo nemá - jediné právo mi do toho zasahovat. Budu si dělat, co chci, jsem koneckonců dospělá…"
"Tohle je pěkně blbý argument, Sabi, vždycky byl. Jsi moje dítě, jak se o tebe asi mám přestat zajímat? Trvám na tom, že tyhle umělé sny tě přivedou leda tak do hrobu, k žádnému vyššímu štěstí. A opakuju, že si absolutně nepřeju, abys tohle ještě někdy zkoušela."
"Mami, prosím. Nech mi aspoň jednou v životě volnost…" zašeptala Sabina. V tu chvíli vtrhla do dveří pokoje zdravotní sestra a zdvořile, ale rázně vykázala Sabininu matku a bratra na chodbu.

O pár dní později stála Sabina znovu před nenápadnou klinikou v jedné z těch chudších čtvrtí města. Sice o matčiných slovech nějakou dobu uvažovala, ale nakonec se rozhodla je hodit za hlavu. Ať si matka kecá, co chce, tohle se jí netýká. Proč bych nemohla bejt aspoň tu jednu hodinu denně šťastná?
Přijímací proces na klinice se pro ni stal rutinou. Sestra si ji již pamatovala, dokonce jí nabídla stejný pokoj, jako při minulé a předminulé návštěvě. Pokrčila rameny; na pokoji přeci nezáleželo. Jediné, proč sem přišla, byly sny.
Tentokrát nemyslela těsně před usnutím na Tálénské zahrady, jako tomu bývalo předtím. Chtěla zažít něco jiného, vzrušujícího, ne jen obyčejnou procházku…
Ocitla se v tropické džungli. Tady nebylo posvátné ticho, které znala ze zahrad, panoval tu čilý ruch. Nejrůznější zvířecí skřeky se ozývaly ze všech stran. Sabina se zvědavě, s lehce pootevřenými ústy, rozhlížela kolem sebe. Do takové divočiny bych se normálně nikdy nedostala!
Vydala se na pochod náhodně zvoleným směrem. Zanedlouho jí začalo být pěkné vedro a zatoužila po vodě - stačilo jediné pomyšlení a někde nedaleko zaslechla bublavý pramen. Rychle ho našla, vděčně se napila a pokračovala v průzkumu.
Tu zahlédla gorilu, tu hada, tu něco neidentifikovatelného, co se mihlo houštím… Zatímco v jiných snech jí obvykle čas utekl, ani nevěděla jak, tento byl něčím zvláštní. Podivně se vlekl, jako by se líné vedro zmocnilo i přísných stopek.
A náhle visel černý ocas s bílou špičkou ze stromu přímo před ní. Neodolala, a i po předchozích zkušenostech s nezvířecí kočkou se pokusila utéct. Přeskočila jakési křoví - kočka se zjevila v půlce jejího skoku a se zavřeštěním jí přistála na ramenou. Zasekla se do ní drápky přesně v okamžiku, kdy Sabina zakřičela také…
Tentokrát na ni po probuzení nikdo nečekal, byla jen ráda. Po nezbytné proceduře opustila kliniku ve spěchu, ale naprosto nadšená. Rozhodla se, že zkusí matce naposledy vysvětlit, jaké to je, bloudit ve snech, které člověk sám ovládá. A vždyť to má přeci naprosto pod kontrolou!

"Ach, Sabi, to jsem ráda, že ses stavila," poznamenala matka, když Sabinu spatřila ve dveřích svého bytu. "Pojď dál."
Sabina vstoupila do malé, ale udržované předsíně. Neměla tu místnost ráda, vlastně neměla ráda celý matčin byt. Připadal jí… nudný, nezáživný… šedivý… tolik odlišný od snového světa plného barev, živých pocitů a vůní…
"Dáš si kávu?" zavolala matka z kuchyně.
"Ne, dík." Sabina se posadila na nevýraznou hnědou pohovku v nevýrazném pokoji. Větší protiklad džungli už snad nemohla nalézt.
"Tak si dej aspoň sušenky," postavila matka na stolek před ní tác s čokoládovými oplatkami.
"Jsou dobrý," zahuhlala Sabina s plnou pusou.
"Vážně jsi přišla si se mnou jen tak popovídat? Nebo to mělo konkrétní důvod?" nadhodila matka po dvacetiminutové nezávazné konverzaci.
"No, vlastně… chtěla jsem ti něco ukázat."
"Ano? Copak?"
"Nemyslím jako nějakou věc, jen jsem ti chtěla popsat, jaké to je, být ve snu… Mami, to je prostě ta nejlepší věc, co mě kdy v životě potkala. Je to úžasný. Můžu si vymýšlet nová a nová místa, můžu být jak v klidných zahradách a parcích, tak třeba… třeba v bitvě o hrad! Například dneska jsem se objevila v džungli, to byl naprosto nezapomenutelný zážitek…" zasnila se.
Ale matka její nadšení pro věc nechápala. Zamračila se. "Tys tam znovu šla?" zeptala se ostře.
"Ano," pohlédla jí Sabina zpříma do očí. "Ano, šla. Posloucháš, co ti říkám? Není to nebezpečné a dělá mi to radost. Proč tedy tak vyvádíš?"
Matka zmírnila svůj tón a výraz. "Sabi, ty to vážně nevidíš?"
"Co mám vidět? Jediné, co vidím, je tvůj zarytý odpor k něčemu, co mám ráda…"
"Sabino, vždyť ty jsi na těch snech úplně závislá! Už pěkných pár týdnů nemluvíš pomalu o ničem jiném a nebýt toho časového omezení, docela by ses v tom svém vymyšleném světě ztratila!"
"Ale mami! Tak to přeci vůbec není! Párkrát do týdne zajdu na kliniku, kde hodinu ležím. A během té hodiny zažívám věci, na které bych jinak nemohla dosáhnout! Džungle jsou už skoro všechny vykácené, parky začínají být taky raritou, o nějaké bitvě o hrad ani nemluvě. Co je tak špatného na tom, že zkouším možnosti, které v reálném životě nemám?"
"Teď jsi to vystihla, Sabi," odpověděla jí matka tiše. "Reálný život. Ty na něj úplně zapomínáš. Víš, že měl tvůj bratr minulý týden narozeniny?"
"Já… totiž…" zakoktala se Sabina. Na Tadeášovy narozeniny dočista zapomněla.
"A před deseti dny bylo výročí úmrtí tvého otce. Volali jsme ti, nezvedalas to. Nakonec jsme šli bez tebe. Nediv se, že mám o tebe strach, Sabčo! Ani Teddy tě už nechce krýt. Prosím, vrať se nám zpátky… zpátky do všední reality…"
"A co v ní," zahučela Sabina, ale měla v očích slzy. "Ty… tohle… já už nechci! Kašlu na nějakou realitu, já prostě… dejte mi všichni pokoj!" vyvřískla a utekla z bytu, ani dveře za sebou nezavřela. Matka nestihla zareagovat, jen ji v němém údivu pozorovala.

Druhý den byla Sabina na klinice jako na koni. Potřebovala se uklidnit, rozptýlit. Bohužel si ale nezvládla vyčistit hlavu, než začaly podané medikamenty působit a ona usínala v chaotických myšlenkách.
A to se jí vymstilo.
Ocitla se na jakési hoře, všude kolem fičel vítr, obloha byla zatažená a do země bušily provazce deště. Pomyšlením se pokusila počasí změnit na nějaké mírnější, ale náhle moc jejích představ nefungovala. Zimomřivě si přitáhla blíž k tělu lehký svetřík. No co, holt tady přežiju tu hodinu v dešti. Kašel z toho mít stejně nebudu.
Rozhodla se najít nějaký lepší úkryt, než nechráněné místo, kde stála. Kousek dál zahlédla vysoký strom a vydala se k němu doufajíc, že jí jeho rozložité větve poskytnou alespoň nějakou ochranu. Byla sotva pár kroků od něj, když strom náhle zmizel a místo něj se objevila malá černá kočička, možná dokonce koťátko. Přestože měla z koček panickou hrůzu, tentokrát se Sabině ulevilo. Že by už uplynula hodina?
Ale kotě nemělo na ocase bílou špičku. Táhle mňouklo - při tom zvuku jí přejel mráz po zádech - a pak se s výrazem, který by Sabina u člověka popsala jako zlomyslně potěšený, začalo plížit směrem k na kost promoklé ženě.
Sabina pomalu ustupovala. Kotě se nechtělo vzdát a nepřestávalo jít blíž a blíž. Tato vzájemná hra na kočku a myš, kde Sabina byla myší, trvala tak dlouho, až náhle Sabina neměla kam uniknout. Levou nohou zašmátrala za sebou a pocítila závrať, když zjistila, že opravdu už nemůže dál. Znovu pohlédla na kotě, které mezitím vyrostlo do kočky velké jako menší slon.
Musím utéct, nějak musím utéct. Ale jak? Kočka byla sotva na dva metry vzdálená a ve svém dosahu nenacházela Sabina nic vhodné k boji… dokonce ani malinkatý kamínek, který by mohla po kočce hodit, plošina byla dočista vymetená.
Kočka otevřela tlamu a znovu zamňoukala. Sabině se udělalo zle. Kočičí zuby totiž byly i na pohled neuvěřitelně špičaté; a co teprve ten jazyk, rozeklaný, jako u hada.
Když tu se z kočky stal opravdový slon, ze slona krokodýl, z krokodýla jestřáb - Sabina nestačila zírat, co se to děje. Vítr ještě víc zesílil, málem ji shodil do propasti, rval jí svetr z těla. Nad hlavou jí bez ustání hřmělo a z oblohy sjížděl jeden blesk za druhým - zelený, modrý, fialový…
Jestřáb se vznášel asi půl metru od jejího obličeje. Sabina začala vřískat, bála se, příšerně se bála.
Zahlédla černý ocas s bílou špičkou a bez rozmyslu po něm skočila… avšak minula a sletěla do propasti.

Několik dní po tomto hrůzyplném zážitku se klinice pečlivě vyhýbala. Přesto ji tam ale cosi podivně lákalo - že by doopravdy byla závislá, jak tvrdila její matka?
Zrovna když se pomalu rozhodovala, kdy si zase zajde zasnít, přečetla si v novinách, že klinika vyhořela.
Tak tvrdou facku od reality opravdu nečekala.

"Mami, mami!" bušil Tadeáš na dveře své matky.
"Teddy, copak je?" otevřela žena s unavenýma očima. Pobledlá, vyhublá. "Pojď dovnitř."
"Mami, je to pravda? Vážně zavřeli Sabinu do blázince?"
Matka mlčela.
"Tak je, nebo není?"
"Ach, Teddy…" vzlykla náhle. "Je to pravda. Víš, jak vyhořela ta klinika, tak se úplně zhroutila… byla jsem se za ní podívat, vůbec nemluvila, jen si pořád něco kreslila… A potom… potom," zalykala se, "vytáhla nůž a…" Natáhla se pro kapesník a vysmrkala se.
"Proboha, mami! Jak jsi z toho vyvázla?"
"Hned ho zas položila… a jediná věta, kterou řekla, byla: To tys zničila mé sny, já to vím. Tak jsem zavolala lékaře a oni ji převezli do léčebny…"
Odmlčela se a ani Ted nebyl schopen slova. Dlouho tam tak seděli, až žena tiše pronesla: "Třeba už je teď spokojená… ztracena ve svých snech…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 T T | 12. srpna 2011 v 20:02 | Reagovat

Ahoj neruším? Pokud máte rádi maminku, pak tento post, na 2Oosob.Dívka si toho nevšímala a její matka zemřela 365 dnů později. Omlouvám se nemohu ignorovat, protože mám rád svou mámu..

2 Archie Archie | Web | 12. srpna 2011 v 20:03 | Reagovat

Hezky napsáno. Člověk se ponoří do děje a je schopen tvůj příběh opravdu prožít. Skládám poklonu :)

3 Brigita Brigita | Web | 12. srpna 2011 v 20:21 | Reagovat

[2]: Děkuji, cením si toho. :)

4 Rozka Rozka | E-mail | Web | 12. srpna 2011 v 20:27 | Reagovat

Úžasné, moc se mi to líbí. Děj jde snadnom ryhle, úplně sám.
Krásné. :)

5 Lea Jennifer Lea Jennifer | Web | 12. srpna 2011 v 20:32 | Reagovat

Hezký článek :)

6 Láďa Láďa | Web | 12. srpna 2011 v 21:33 | Reagovat

Ahoj, skutečně moc hezky píšeš. Docela by mi udělal radost článek o mém blogu, co ty na to? :-)

7 Amia Amia | Web | 17. srpna 2011 v 23:15 | Reagovat

Jááj, to je krásné. Lucidní snění miluju, i když mi teda nejde tak výborně jako Sabině na klinice :-D
Ale moc zajímavé, sem se určitě vrátím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama