Jedna (nepříliš) veselá historka aneb Vyšetřování ztráty třídní knihy

2. června 2011 v 20:00 | Brigita |  Téma týdne
Inspirováno skutečností zažitou, převyprávěnou, hrozící a vymyšlenou.



Kterak 1. F třídnici ztratila, našla nenašla a opět ztratila (a možná taky našla...)

To bylo tak. Jedno líné středeční ráno, kdy bývají všichni nejvíce unavení - protože týden už je v plném proudu, ale víkend stále v nedohlednu - měla 1. F hodinu výtvarné výchovy. To byl předmět, který všichni svorně nenáviděli, a ten den ještě o něco víc než obvykle, protože kolegům z hudební poloviny třídy dopolední vyučování odpadlo. Když se tedy parta výtvarkářů scházela v hvězdném počtu deseti lidí (o výtvarnou výchovu nebyl zájem, a aby se zajistil minimální počet žáků, muselo se losovat) do učebny, nikdo neměl příliš dobrou náladu. A to ještě netušili, co se stane.
Tvor, který je výtvarku vyučoval a kterému se dalo jen s nadsázkou říkat žena, dorazil krátce po zazvonění. Její kroky směřovaly nejdříve ke katedře, kde rychle zapsala do třídnice, a pak se postavila doprostřed třídy.
"Dnes si nakreslíme slona," řekla pomalu a s pečlivou výslovností. Každého žáka postupně rentgenovala pohledem, jak bylo jejím zvykem. "Paní Třísková z kabinetu biologie nám laskavě zapůjčila slona afrického vycpaného. Je vedle v kabinetu. Čado, dojděte pro něj, prosím vás." Jmenovaný žák, Martin Čada, se neochotně zvedl. Přemýšlel, jak asi slona uzvedne, ale když ho konečně uviděl, přestal se tímto problémem zajímat. Mnohem víc ho totiž začal zajímat jiný problém - totiž jak se vyhnout obrovskému a rozzuřenému slonovi, který nebyl ani zdaleka vycpaný.
"Pomoc!" zavolal vyděšeně. Pokusil se utéct z kabinetu ven, ale slon ho nabral chobotem a mrštil oproti stěně. Martin ztratil vědomí.
Když se probral, sklánělo se nad ním všech jeho devět spolužáků. Učitelka nebyla nikde vidět. "Jsi v pohodě?" ptali se jeden přes druhého.
"Jo, jsem," odpověděl pomalu. "Kde je ten slon? Chytili jste ho?"
"Co to povídáš, Čaďasi? Proč bychom ho měli chytat?"
"Byl tu velkej živej slon…" mumlal Martin.
"Praštil se do hlavy, nechte ho bejt," řekla tiše Anička Albrechtová.
"Já nekecám!" zvýšil Martin hlas. "Povídám, byl tu slon."
"No jo, brácho. Hlavně, že jsi v pohodě," poplácal ho po rameni Adam Neubauer. "Dojdu s tebou za zdravotnicí, jo?"
Po tomto nepříjemném incidentu, po kterém nakonec Martin Čada převezen na JIP z důvodu krátké ztráty vědomí a podezření na otřes mozku, se vrátili žáci do třídy a značně zneklidněni obavami o svého kamaráda dokreslili slona. Jen co odzvonilo na půlhodinovou přestávku, vyhrnuli se všichni jako o překot z výtvarné učebny a hnali se do jejich kmenové třídy, kde měli mít hodinu matematiky, aby mohli o všem povyprávět i hudebkářům. Třídnice zůstala zapomenuta ležet na katedře.
Matematikářka si třídnici vyžádala a poslala pro ni službu - Denisu Šverdovou. A právě tady nastal problém. Denisa slušně zaklepala, po vyzvání vstoupila, pozdravila a zeptala se na třídnici 1. F. Jenže Josef Kameník, což byl další výtvarkář na škole, o ní neměl nejmenší ponětí. Ne, jeho kolegyně dnes učí jen 1. F, proto hned na začátku přestávky odešla domů. Třídnici neviděl. Nemohli ji nechat někde jinde? Denisa se s povzdechnutím rozloučila a odešla to oznámit matematikářce.
Rozjelo se velké vyšetřování. Po škole visely lístečky s oznámením, že se ztratila třídnice a zdali ji někdo neviděl. Nálezcům připadne zvláštní odměna. Nikdo se neozval. Učitelka výtvarné výchovy tvrdila, že ji prostě nechala ležet na katedře. Když už hrozilo, že 1. F bude muset doopravdy ty tři měsíce, které v době ztráty od začátku školního roku uplynuly, přepsat, spatřila Anička v chodbě vedoucí k tělocvičnám červené desky.
"Jé hele, Deniso, podívej!" vypískla a běžela se kouknout. Na deskách byla přilepená cedulka s ozdobně vyvedeným nápisem 1. F. Anička je šťastně otevřela a… vevnitř nic nebylo. Toto byly jen desky od bývalé třídnice, její obsah se stále postrádal.
Třídní učitel vypadal na zhroucení, stejně tak jeho třída. Nález desek ho tedy alespoň trochu povzbudil, aby se pak propadl do ještě propastnějšího zoufalství. Adam Neubauer, který měl v době nalezení desek službu na provizorní třídnici, si totiž ony desky s vloženými papíry na zapisování předmětů omylem nechal v batohu a cestou domů byl bohužel okraden.
"To už není vtipný," říkali žáci 1. F. Příběh jejich ztracené třídnice byl tou dobou po škole tak profláklý, že nikdo z nich nemohl ujít pár metrů po chodbě, aniž by nebyl terčem zvědavých dotazů, případně škodolibých narážek.
A jak to nakonec dopadlo? Nu, 1. F musela třídnici přepsat. Ještě týdny je všechny bolely ruce a nadávali, kudy chodili.

Úplný závěr příběhu však vypadá asi takto…
Anička Albrechtová a Denisa Šverdová chvíli po šesté hodině večerní vychází ze školy. Je polovina ledna a oni se v přepisování třídnice pomalu přiblížili k začátku listopadu - jsou tedy již za polovinou. Dnes s přepisováním vyšla řada zrovna na ně dvě, takže jsou poměrně mrzuté.
"Au!" vyjekne Denisa. "Co to bylo?"
"Co bylo co?" nechápe Anička.
"Něco mě praštilo do hlavy…" Denisa se shýbne pro stoh bílých papírů ležících na zemi. Dramaticky vydechne.
Na nejhořejším papíru je s mnoha kudrlinkami napsáno 1. F…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 2. června 2011 v 21:15 | Reagovat

To je skvělý. O-O, to je suprová sranda, krásně napsané, prostě hafóó!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama