Barevné zatracení

17. dubna 2011 v 21:26 | Brigita |  Téma týdne
Na poslední chvíli přidávám článek k Tématu týdne Barvy. Je to... no, trochu psycho povídka. Příjemné čtení, B.


Bílo. Všude kolem je bílo. Barva nicoty, slepá barva. Nikde ani náznak jakéhokoli jiného odstínu, jen bílá, bílá, stále ta samá, k zešílení čistá barva čerstvě napadaného sněhu. Vzduch studí, jemně pulzuje, třpytí se. Drobné jiskřičky létají prostorem v nepochopitelném tanci, víří, stáčí se ve spirálách a rozpínají se do šíře, tvarují se do zvláštních ornamentů, jsou chvíli tady, chvíli tam, okem takřka nepostřehnutelné.
A uprostřed bílého nekonečna stojí dívka v šatech černých jako noc, která zde nikdy nenastává. Oči má zavřené, unavené z pohledu na bělobu všude okolo.
Žádný ze smyslů už jí příliš dobře neslouží; oči téměř slepé ze slepoty prostředí, uši příliš dlouho namáhané marnou snahou zaslechnout aspoň něco, nos dříve tolik lačnící zachytit prchavou vůni růže by ji dnes již nepoznal, jazyk sice nepřestal toužit po sladké chuti nejvybranější čokolády, ale i on otupěl dlouhým čekáním a ruce… ruce, které kdysi dovedly nejeden dav poslouchající, jak hrají, ke stavu nemajícím daleko k extázi, jen zplihle visí u těla. Jediné, co dívce zbývá, jsou myšlenky. Myšlenky a vzpomínky, poslední obrana před šílenstvím… ačkoliv, možná zešílela už dávno.
~
Všechno to začalo jednoho dne, kdy se po třech letech strávených na internátní škole poprvé rozhodla jet na letní prázdniny domů, ne jako předtím ke kamarádce. Čekalo ji nepříjemné překvapení - náhle zjistila, že si ze života před školou téměř nic nepamatuje, dokonce i podoba jejího pokoje, který se samozřejmě vůbec nezměnil, pro ni byla překvapením. Usoudila ale, že je jen zmatená ze studií - obzvlášť chemii považovala za velice obtížnou - a nechala to tak být.
Jenže pak se jí začaly vzpomínky vracet. Zprvu útržkovitě a nepřehledně, s přibývajícími týdny si však dokázala vybavit téměř vše. Dlouhé dny trávívala u piana a hrála… na svůj věk poměrně obtížné skladby… dokonce se i pokoušela o skládání nějakých vlastních. Ale určitě v tom byl nějaký háček… měla pocit, že její paměť před ní pořád něco skrývá.
Moment prozření přišel naprosto nečekaně. Probudila se v noci a měla žízeň. Podívala se na stůl, kde jako vždy stála sklenice vody, a také panáček sloužící pro nácvik kreslení lidského těla. Byla to jen hra měsíčního světla, nebo se doopravdy pohnul? A pak… pak si vzpomněla. Kdysi, kdysi dokázala tohoto panáčka skutečně rozhýbat… a nejenom jeho, kdysi mohla oživit celý pokoj, všechno v něm! Stačilo jenom… sednout si k pianu a hrát, no samozřejmě!
Celá nedočkavá vstala, že si to hned vyzkouší, potom jí ale nějaké střízlivé já poradilo, ať počká ještě do rána. Rodiče by pravděpodobně nebyli nadšení, kdyby je vzbudila ve dvě ráno tím "pekelným rámusem", jak tomu oni vždy říkali.
Hned co rodiče ráno odešli, rozklepaně usedla k pianu. Najednou byla velmi nervózní a cítila se trochu trapně. Vždyť už ty skladby dávno neumí, na piano nehrála od nástupu na školu… Přesto se nakonec spolehla na známé rčení: "Jsou věci, které se nezapomínají," a položila ruce na klávesy.
Tělem jako by jí prošel elektrický výboj - byla přímo nabitá energií a překypovala radostnými myšlenkami. Vedena napůl instinktem a napůl lehce zastřenými vzpomínkami rozehrála divoký part, dravý a přitom zvláštně veselý, pozitivní… Pocítila, jak ji něco jemně šimrá na noze a spatřila tam svou plyšovou kočku. Kočka vzhlédla nahoru k ní a tiše zamňoukala.
Vydržela sedět u piana skoro celý den. Z transu ji vytrhlo až matčino objetí. "Jsi vážně skvělá, Sandie," řekla jí tehdy. "Je mi líto, že jsme to s tatínkem nikdy nepoznali."
A pak to šlo ráz na ráz. Matka kontaktovala nějakou dávnou spolužačku z dětství, která nyní byla hudební producentkou, ta si přišla Sandru poslechnout a zakrátko uspořádala první koncert. Deset minut před jeho začátkem zvracela Sandra nervozitou. Co když to pokazím? Co se stane pak?
Ale nepokazila. Lidé odcházeli nadšení, šťastní a plní euforie. Přestože oni neviděli, jak Sandra oživuje věci kolem sebe, jak jim dává nové tvary a barvy, i tak na ně měla její hudba blahodárný účinek.
Netrvalo dlouho a Sandru už znala celá země. Lístky na její koncerty mizely závratnou rychlostí a do pár hodin po začátku prodeje už bývalo beznadějně plno. Aby si ji mohli poslechnout, obětovali mnozí veškeré své úspory. A ona byla šťastná.
Když se pak stala historicky nejmladší členkou nejprestižnější filharmonie na světě, byla ještě šťastnější.

Právě tou dobou se to ale začalo nějak kazit. Ne její hudba, ta byla stále dokonalá, začalo se kazit něco v ní. Nebo kolem ní? Bylo to něco v způsobu, jakým hrála? Nevěděla. Každopádně, postavičky - víly, skřítci, motýlci a všelijaká jiná pohádková a kouzelná havěť -, které se při její hře poprvé objevily asi dva dny po prvním koncertu, už jen lehkomyslně netančily a nedováděly - teď to vypadalo, jako by ji někam volaly. Kroužily kolem ní, naléhavě do ní šťouchaly, snažily se ji přinutit, aby se otočila. Ale to ona nemohla, neviděla by pak, co hraje… a navíc, tenhle život jí vyhovoval. Měla nejasné tušení, že jak uposlechne volání skřítků, její život se nenávratně změní.
Nevydržela to, a když jednou večer osaměla, usedla ke klavíru - měla dokonce svůj klavír, už nejenom piano - a zahrála pomalou, téměř smutnou skladbu, kterou hrála, když stvořeníčka poprvé změnila své chování. A pak se vprostřed z ničeho nic otočila a uviděla ji.
Vysoká žena v splývavých bílých šatech, zlatě zářící vlasy jí spadaly až k pasu. Oči barvy lesního porostu hleděly na svět s klidným, nezúčastněným mírem a ústa vykrojená do jemného úsměvu byla sytě, vášnivě rudá. Ženina porcelánová tvář nejevila stopy po tom, že by kdy pocítila dotyk slunečních paprsků a přestože žena měla vlídný výraz, celkově působila velmi odtažitě.
Takhle nějak si Sandra představovala královnu pohádkové říše, proto ji její zjevení v nejmenším nepřekvapilo.

Jmenovala se Lantilien. Zůstala tehdy u Sandry celou noc a naléhavým tónem jí vysvětlovala, že její říše, její pohádková říše už dlouhý čas trpí. Nemá žádné barvy, pocity, vůně. Vždy jednou za čas se narodí člověk s podobným nadáním, jako má Sandra, dokáže vytvořit svým hraním most mezi oběma světy, ale kdykoliv ho Lantilien požádá o pomoc, daný člověk to nezvládne.
"Pomoz nám tedy ty, prosím," říkala Lantilien. "Pomoz nám, doopravdy už nezbývá mnoho času, aby naše říše zanikla úplně. Pomoz nám a nezůstaneš nám lhostejná. Pomoz nám a my se ti odměníme tak, jako žádnému smrtelníkovi nikdy před tebou."
"A když vám nepomůžu?" šeptla váhavě Sandra.
Lantilien se vztyčila do výšky. "Pokud nám nepomůžeš, poznáš, že přestože jsme slabí, mstít se ještě dokážeme. Zatrať nás a dostaneš se na místo, kde slunce ani měsíc nevychází, kde květiny nevoní a kam zvuk tvého klavíru nepronikne. Obrať se k nám zády a my tě pošleme do chladné nicoty."
Sandra se zimomřivě otřásla. "Pomůžu vám."

Ukázalo se to však obtížnější, než čekala. Nejenže musela žít svůj normální pozemský život, po nocích ji Lantilien brala do pohádkové říše, kde hrála, aby navrátila skřítkům jejich barvy. Ale partitury, které jí Lantilien ukazovala, byly stále složitější a složitější, až se jí stalo, že je prostě nedokázala zahrát.
"Ty se to prostě musíš naučit!" křičela na ni Lantilien.
"Ne! Nedokážu to! Tohle mě neskutečně vysiluje!" Sandra byla na pokraji zoufalství. "Už nemůžu. Ty skladby jsou na mě příliš složité! Já to nezvládnu!"
"Uklidni se, Sandro. Uklidni se, přes den to nacvič a večer se pro tebe vrátím. Určitě se ti to povede, uvidíš," povzbudivě se usmála po předchozím výbuchu.
Ale Sandra své emoce ovládnout nedokázala. "Nechci se to učit! Na nic mi to stejně není a já kvůli tomu už měsíc pořádně nespím. Nestojím o to. Už vám nechci pomáhat! Pomožte si sami, jste přece kouzelní!" zaječela vztekle.
Lantilien zbledla ještě více než normálně. "Myslíš to vážně?" zeptala se tiše.
"Smrtelně vážně," odsekla Sandra. "Vrať mě domů."
"Jak chceš."
Po tři večery chodila Lantilien za Sandrou a snažila se ji přemluvit, aby se tak snadno nevzdala. Sandra nepovolila. "Běž k čertu s celou tou svojí říší," ucedila vztekle při Lantilienině poslední návštěvě.
Lantilien zalapala po dechu. Zvedla se z křesla a řekla stejně nenávistným tónem: "Ty budeš litovat."

Půl roku se nedělo nic. Dost na to, aby Sandra přestala brát výhružku vážně, na druhou stranu ještě málo, aby na ni zapomněla úplně. Kvalita její hudby se však nezměnila vůbec, stále dokázala probudit vše kolem sebe - jen skřítci se už nevrátili. Byla tedy ukolébána do jakéhosi falešného pocitu bezpečí.
Proto když se jednoho dne skutečně probudila v nekonečném prázdnu, překvapilo ji to.
~
Nejdřív zkoušela utéct. Hledala východ, únikové dveře. Volala, křičela, prosila. Snažila se přivolat si alespoň klavír. Všechno marné…
Tak zůstala navěky uvězněná v neexistujícím prostoru, v nikde nekončící třpytivé prázdnotě. Prázdnota, kde jedinou barvou zůstaly její šaty, temně černé šaty proviněné.
Bílá…
Jen bílá, do skonání časů bílá…
Bílá, bílá, bílá…
Barva, která není barvou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama